Strana 4
Tučňák | červen 2024
4
TÉMA Prahy 4
Příběh Růženy Liškové,
přeživší lidické ženy
Mgr.Kristina Tělupilová,
lektorka Památníku Lidice
Vestarých Lidicích bydlelo
vesto staveních napět set
obyvatel. Byl tu kostel sv.
Martina, který se nacházel
namírné vyvýšenině adomi-
noval celé obci. Vedle kostela
stávala škola, dokteré chodí-
valo sto dětí nejen zLidic, ale
izokolních vesnic. Byly zde
tři hospody, tři krámy se smí-
šeným zbožím, dva řezníci,
traÞ ka, kovář, holič iobuv-
ník… Abylo zde čtrnáct stat-
ků. Jedním znich byl istatek
Podhorův, kekterému patřil
rybník amlýn. Aprávě sPod-
horovým mlýnem je spjat
ináš rodinný příběh.
VPodhorově mlýně sloužil
anásledně si ipronajímal
deputátní domek „pan otec
Liška“ – mlynář, který se sem
nastě
hoval se svou ženou Rů-
ženou azanedlouho se jim na-
Lidice: zavraždění muži, ženy v
Příběh Lidic unás
zná každý… Ale
známe ho opravdu
dobře? Ano, víme, co
se stalo, jaký dů-
vod si pro vyhlazení
Lidic našli nacisté.
Víme, že poúnoru
1948 posloužily Lidi-
ce komunistickému
režimu kjeho vlastní
propagandě. Někdo
znás Lidice navští-
vil, prohlédl si nové
Lidice ipietní území
sPomníkem dětským
obětem války. Aně-
kteří obyvatelé Pra-
hy4 si vzpomenou,
že vulici ZaZelenou
liškou máme pietní
místo – Záhon 40 růží
pro Lidice. Ale umí-
me procítit tragédii
obyvatel Lidic, lidic-
kých žen, manželek
amatek? Otom je
dnešní příběh.
rodil syn Miroslav. Spokojeně
žili naokraji vesnice urybníka,
který byl lemován starými
vrbami, ato až doosudného
10. června 1942, kdy se celé
vesnici ijejím obyvatelům ze
dne naden změnil celý život.
Vnoci z9. na10. června 1942
byly Lidice obklíčeny, kdo
chtěl vstoupit dovnitř, mohl,
ven už se však nedostal nikdo.
Obyvatelé byli postupně pro-
bouzeni avyháněni ze svých
domovů, následně byli muži
starší patnácti let odváděni
doHorákova statku aženy
aděti shromažďovány vlidické
škole. Když byl seznam oby-
vatel kompletní, ženy sdětmi
byly nad ránem odvezeny
dokladenské reálky, kde strávi-
ly poslední tři dny společného
života. Byla zde inaše Růženka
smalým Mirounkem, kteří
naslámě vevelké tělocvičně
čekali, co bude dál.
Živila je naděje
Potřech dnech byly znecelé
stovky dětí vybrány jen tři
napřevýchovu vněmec-
kých rodinách akromě
dětí dojednoho roku byly
ostatní děti svým maminkám
odebrány. Otomto okamžiku
Růženka nikdy nemluvila.
Nosila si ho vsobě uzamčený
abyla to zároveň její posled-
ní vzpomínka najejího ani
ne šestiletého syna, kterého
pak již nikdy nespatřila.
Zkladenské reálky byla
isostatními lidickými ženami
vlakem převezena dokoncen-
tračního tábora Ravensbrück.
Aby ženy pustily své děti, bylo
jim přislíbeno, že se znovu se-
tkají. Když se pak lidické ženy
vRavensbrücku ptaly „Kde
jsou naše děti?“, dostalo se
jim jen výsměchu. Následující
roky vlágru přežila většina
lidických žen se silnou vůlí
a
nadějí, že se jednou, až vše
zlé skončí, setkají se svými
dětmi, svými muži avrátí se
společně domů. Celou tu dobu
žily vnevědomí otom, co se
vLidicích stalo. Oto bolest-
nější byl pak jejich návrat
nakonci války, kdy se popo-
chodu smrti konečně dostaly
zahranice Československa
azjistily krutou pravdu.
Všichni muži byli zastřeleni.
Rodina Liškova uPodhorova mlýna vLidicích.
Růžena Lišková až dokonce
života věřila, že se setká se
svým synem…
Tucnak_06_2024.indd 4Tucnak_06_2024.indd 4 27.05.2024 13:52:2327.05.2024 13:52:23