Strana 12
Tučňák | červenec–srpen 2024
12
Lidé zPrahy 4
Martin Dudek
Prozradil jste mi, že jste se
při předávání čestných ob-
čanství Prahy 4 cítil trochu
nejistě. Čím to bylo?
Oproti ostatním, kteří vzpo-
mínali, kde vyrostli akam
chodili doškoly, já tohle říci
nemohl. Pocházím změsta
Řáholce aRumcajse, tedy
zJičína, adoPrahy jsem přišel
kvůli práci. Nejprve jsem bydlel
vPraze 2, pak mi kamarád
pronajal byt naPankráci. Mám
to pět minut pěšky nametro
ajedu jednu stanici, čímž se mi
ohodně zkrátila cesta dopráce.
Takže sPrahou 4 vás spojuje
pouze bydliště apráce?
Vpodstatě ano, ale zase
dlouhodobě (úsměv). Atesta-
ci jsem si udělal vThomay-
erově nemocnici vroce 1980
aočtyři roky později jsem
přešel sem naBudějovickou.
Momentálně jsem tu druhý
služebně nejstarší lékař.
Co pro vás naše městská
část znamená?
Neznám ostatní pražské čtvrti
tak podrobně, abych mohl
porovnávat. Vím však, že
Praha4 svým počtem obyva-
tel patří dopětice největších
měst vČesku. Tato část met-
ropole je pro mne především
místem zaměstnání amým
zázemím. Chodím tu doprá-
ce apříliš času najejí pro-
zkoumání nemám. Kdo dělá
medicínu, ví, očem mluvím.
Ráno naklušete doordinace
ačekají tu navás desítky
papírů kvyřízení. Pak musíte
rozeslat recepty, přes den jsou
ambulantní pacienti avečer
jste rád, že dojdete domů,
píšete různé odborné články
nebo se natáhnete adíváte se
třeba natelevizi.
Přesto jste si ale našel čas
nazajímavé koníčky…
To bylo ale zpudu sebezácho-
vy (úsměv). Každý zdravotník
potřebuje únik odtoho, co
prožívá vordinacích. Já jsem
řadu let sbíral staré mince.
Vždy jsem miloval antiku, sta-
ré řecké báje apověsti, proto
jsem se věnoval starověkým
mincím zŘecka aŘíma.
Časem jsem sběratelství zúžil
nařímské císařské mince,
což je období zhruba 1000 let
před naším letopočtem. Ale
nedávno jsem skoro celou
sbírku vnumismatické aukci
prodal. Už jsem nasbíral, co
šlo, avnašich podmínkách
sbírku nebylo možné dál
rozšiřovat. Nevychoval jsem
si vrodině žádného sběratele
avšechno jednou končí. Navíc
– člověk si žádnou sbírku
dohrobu nevezme…
Se sběratelstvím jste tedy
deÞ nitivně skončil?
Ano, ale numismatický svět
jsem neopustil. Třicet let jsem
dělal soudního znalce apro
naši pražskou Numismatic-
kou společnost pomáhám
připravovat výstavy, sympo-
zia, píšu články avydáváme
také náš numismatický časo-
pis. Máme výbornou partu,
jezdíme navýlety iposvěto-
vých historických památkách
aspolupracujeme spředními
českými historiky. Občas se
sejdeme nazahradě Strahov-
ského kláštera, kde někdy
vypomáhám jako varhaník.
Cože?!
Je to další můj koníček,
který jsem neopustil. Kdysi
jsem žil vŽelezných horách
ubabičky ajako pilný žáček
jsem musel přes léto cvičit
naklavír. Vevesnici žádný
nebyl, jen kostel avněm
varhany. Dali mi klíče ajá
jsem vevangelickém kostele
cvičil klavírní skladby. Znělo
to tehdy hrozně, když jsem
navarhany například hrál
Straussovy valčíky, někteří
věřící ztoho možná iomdlé-
vali (smích). Ale pak jsem
přišel nato, že natomto
klávesovém nástroji je mož-
né hrát nádhernou barokní
hudbu. Dokonce jsem chtěl
studovat konzervatoř astát
se profesionálním varha-
níkem, ale moji racionálně
uvažující rodiče řekli –
hudbu si dělej jako koníček,
ale neživ se jí. Když jsem se
později seznámil sdalšími
profesionálními varhaníky,
musel jsem vduchu rodičům
poděkovat. Jejich život byl
dost těžký. Já hraju, kdy chci,
ale oni musí. Jsem záskokář,
zavolají mi zněkterého praž-
ského kostela, jestli nemám
náhodu čas, akdyž ano, rád
za
varhany usednu.
Takže jste nechtěl být
oddětství doktorem?
Nikdy vmládí jsem nechtěl
medicínu studovat! Toužil
jsem být archeologem nebo
geologem. Otec byl lékár-
ník ajít vjeho šlépějích mě
nelákalo. Chodil jsem zaním
donemocnice, ajakmile jsem
cítil dezinfekční prostředky,
naskakovala mi husí kůže.
Ale můj postoj změnil můj
strýc. Byl to neuvěřitelně
šikovný, moudrý avzdělaný
člověk. Jednou jsem se ho
zeptal, co by studoval, kdyby
mohl? Odpověděl – jedno-
značně medicínu! Ajá dal
najeho slova.
Vaším oborem jsou zažívací
potíže. Co vaše pacienty
nejčastěji trápí?
Dovolím si otázku pozměnit
– víte, co nejvíce trápí nás
lékaře? Takzvané funkční
nemoci. Nejde oonemoc-
nění zažívacího traktu typu
žaludeční vředy, záně
ty jater,
slinivky či střev. Ty záhy ob-
jevíme, rozpoznáme aléčíme.
Ale funkční choroby jsou
psychosomatické povahy.
Jednoduše řečeno – bolí vás
žaludek, ale může zato vaše
hlava. Třeba se často stre-
sujete nebo prožíváte krize
vpartnerství, vpráci, máte
nakrku exekuce... Často je to
také vrozené, onemocnění se
dědí zotce nasyna apodob-
ně. Těchto pacientů je velké
množství, léčí se velice obtíž-
ně amají těžký život. Sdráž-
divým tračníkem člověk
pořád lítá nazáchod, průjmy
se střídají se zácpou apříči-
na se hledá těžko. Navíc je
to ekonomicky nerentabilní
– my pacienta pořád vyšet-
řujeme, posíláme ho na
krev,
rentgeny, CT aon se stále
vrací astěžuje si. Nejhůře se
léčí nemoc, která vpodstatě
není. To zdravotníky opravdu
unavuje anaše zdravotnictví
to Þ nančně vysává.
Kde tedy pacienti najdou
pomoc?
Uspecialistů, často upsy-
chiatrů. Ti vpacientově duši
nezřídka najdou skryté ko-
můrky, které pootevření ob-
jasní, proč je například obětí
stresu. Apak nastupuje třeba
léčba medikamenty, nezřídka
sedativy aantidepresivy.
Čestný občan Prahy 4 MUDr. Zdeněk Petráň:
Zdravotníky unavují funkční nemoci
Služebně druhý nejstarší lékař vPoliklinice Budějovická se jmenuje MUDr. Zdeněk Petráň. Nedávno
obdržel čestné občanství MČ Praha 4, i když jak sám říká, malinko nezaslouženě.
„Původně jsem chtěl být chirurgem, ale nakonec se mi zalíbila
interna,“ prozradil nasebe.
Tucnak_07_2024.indd 12Tucnak_07_2024.indd 12 24.06.2024 14:40:4424.06.2024 14:40:44