Strana 12
Tučňák | červenec–srpen 2024
12
Lidé zbPrahy 4
Martin Dudek
Prozradil jste mi, že jste se
při předávání čestných ob-
čanství Prahy 4 cítil trochu
nejistě. Čím to bylo?
Oproti ostatním, kteří vzpo-
mínali, kde vyrostli a�kam
chodili do�školy, já tohle říci
nemohl. Pocházím z�města
Řáholce a�Rumcajse, tedy
z�Jičína, a�do�Prahy jsem přišel
kvůli práci. Nejprve jsem bydlel
v�Praze 2, pak mi kamarád
pronajal byt na�Pankráci. Mám
to pět minut pěšky na�metro
a�jedu jednu stanici, čímž se mi
o�hodně zkrátila cesta do�práce.
Takže s�Prahou 4 vás spojuje
pouze bydliště a�práce?
V�podstatě ano, ale zase
dlouhodobě (úsměv). Atesta-
ci jsem si udělal v�Thomay-
erově nemocnici v�roce 1980
a�o�čtyři roky později jsem
přešel sem na�Budějovickou.
Momentálně jsem tu druhý
služebně nejstarší lékař.
Co pro vás naše městská
část znamená?
Neznám ostatní pražské čtvrti
tak podrobně, abych mohl
porovnávat. Vím však, že
Praha�4 svým počtem obyva-
tel patří do�pětice největších
měst v�Česku. Tato část met-
ropole je pro mne především
místem zaměstnání a�mým
zázemím. Chodím tu do�prá-
ce a�příliš času na�její pro-
zkoumání nemám. Kdo dělá
medicínu, ví, o�čem mluvím.
Ráno naklušete do�ordinace
a�čekají tu na�vás desítky
papírů k�vyřízení. Pak musíte
rozeslat recepty, přes den jsou
ambulantní pacienti a�večer
jste rád, že dojdete domů,
píšete různé odborné články
nebo se natáhnete a�díváte se
třeba na�televizi.
Přesto jste si ale našel čas
na�zajímavé koníčky…
To bylo ale z�pudu sebezácho-
vy (úsměv). Každý zdravotník
potřebuje únik od�toho, co
prožívá v�ordinacích. Já jsem
řadu let sbíral staré mince.
Vždy jsem miloval antiku, sta-
ré řecké báje a�pověsti, proto
jsem se věnoval starověkým
mincím z�Řecka a�Říma.
Časem jsem sběratelství zúžil
na�římské císařské mince,
což je období zhruba 1000 let
před naším letopočtem. Ale
nedávno jsem skoro celou
sbírku v�numismatické aukci
prodal. Už jsem nasbíral, co
šlo, a�v�našich podmínkách
sbírku nebylo možné dál
rozšiřovat. Nevychoval jsem
si v�rodině žádného sběratele
a�všechno jednou končí. Navíc
– člověk si žádnou sbírku
do�hrobu nevezme…
Se sběratelstvím jste tedy
de nitivně skončil?
Ano, ale numismatický svět
jsem neopustil. Třicet let jsem
dělal soudního znalce a�pro
naši pražskou Numismatic-
kou společnost pomáhám
připravovat výstavy, sympo-
zia, píšu články a�vydáváme
také náš numismatický časo-
pis. Máme výbornou partu,
jezdíme na�výlety i�po�světo-
vých historických památkách
a�spolupracujeme s�předními
českými historiky. Občas se
sejdeme na�zahradě Strahov-
ského kláštera, kde někdy
vypomáhám jako varhaník.
Cože?!
Je to další můj koníček,
který jsem neopustil. Kdysi
jsem žil v�Železných horách
u�babičky a
�jako pilný žáček
jsem musel přes léto cvičit
na�klavír. Ve�vesnici žádný
nebyl, jen kostel a�v�něm
varhany. Dali mi klíče a�já
jsem v�evangelickém kostele
cvičil klavírní skladby. Znělo
to tehdy hrozně, když jsem
na�varhany například hrál
Straussovy valčíky, někteří
věřící z�toho možná i�omdlé-
vali (smích). Ale pak jsem
přišel na�to, že na�tomto
klávesovém nástroji je mož-
né hrát nádhernou barokní
hudbu. Dokonce jsem chtěl
studovat konzervatoř a�stát
se profesionálním varha-
níkem, ale moji racionálně
uvažující rodiče řekli –
hudbu si dělej jako koníček,
ale neživ se jí. Když jsem se
později seznámil s�dalšími
profesionálními varhaníky,
musel jsem v�duchu rodičům
poděkovat. Jejich život byl
dost těžký. Já hraju, kdy chci,
ale oni musí. Jsem záskokář,
zavolají mi z�některého praž-
ského kostela, jestli nemám
náhodu čas, a�když ano, rád
za�varhany usednu.
Takže jste nechtěl být
od�dětství doktorem?
Nikdy v�mládí jsem nechtěl
medicínu studovat! Toužil
jsem být archeologem nebo
geologem. Otec byl lékár-
ník a�jít v�jeho šlépějích mě
nelákalo. Chodil jsem za�ním
do�nemocnice, a�jakmile jsem
cítil dezinfekční prostředky,
naskakovala mi husí kůže.
Ale můj postoj změnil můj
strýc. Byl to neuvěřitelně
šikovný, moudrý a�vzdělaný
člověk. Jednou jsem se ho
zeptal, co by studoval, kdyby
mohl? Odpověděl – jedno-
značně medicínu! A�já dal
na�jeho slova.
Vaším oborem jsou zažívací
potíže. Co vaše pacienty
nejčastěji trápí?
Dovolím si otázku pozměnit
– víte, co nejvíce trápí nás
lékaře? Takzvané funkční
nemoci. Nejde o�onemoc-
nění zažívacího traktu typu
žaludeční vředy, záněty jater,
slinivky či střev. Ty záhy ob-
jevíme, rozpoznáme a�léčíme.
Ale funkční choroby jsou
psychosomatické povahy.
Jednoduše řečeno – bolí vás
žaludek, ale může za�to vaše
hlava. Třeba se často stre-
sujete nebo prožíváte krize
v�partnerství, v�práci, máte
na�krku exekuce... Často je to
také vrozené, onemocnění se
dědí z�otce na�syna a�podob-
ně. Těchto pacientů je velké
množství, léčí se velice obtíž-
ně a�mají těžký život. S�dráž-
divým tračníkem člověk
pořád lítá na�záchod, průjmy
se střídají se zácpou a�příči-
na se hledá těžko. Navíc je
to ekonomicky nerentabilní
– my pacienta pořád vyšet-
řujeme, posíláme ho na�krev,
rentgeny, CT a�on se stále
vrací a�stěžuje si. Nejhůře se
léčí nemoc, která v�podstatě
není. To zdravotníky opravdu
unavuje a�naše zdravotnictví
to nančně vysává.
Kde tedy pacienti najdou
pomoc?
U�specialistů, často u�psy-
chiatrů. Ti v�pacientově duši
nezřídka najdou skryté ko-
můrky, které po�otevření ob-
jasní, proč je například obětí
stresu. A�
pak nastupuje třeba
léčba medikamenty, nezřídka
sedativy a�antidepresivy.
Čestný občan Prahy 4 MUDr. Zdeněk Petráň:
Zdravotníky unavují funkční nemoci
Služebně druhý nejstarší lékař v�Poliklinice Budějovická se jmenuje MUDr. Zdeněk Petráň. Nedávno
obdržel čestné občanství MČ Praha 4, i když jak sám říká, malinko nezaslouženě.
„Původně jsem chtěl být chirurgem, ale nakonec se mi zalíbila
interna,“ prozradil na�sebe.
Tucnak_07_2024.indd 12Tucnak_07_2024.indd 12 24.06.2024 14:40:4424.06.2024 14:40:44