Dálkový plavec změřil síly s novozélandským průlivem

Jakub Kačerovský (druhý zleva) se stal prvním mužem z České republiky, který zdolal novozélandskou úžinu. Na řadě je nyní obávaný Severní kanál mezi Severním Irskem a Skotskem – studený a plný medúz… Foto: archiv JK

S Jakubem Kačerovským jsme vás na stránkách Tučňáka seznámili již na začátku letošního roku. Dálkový plavec měl za sebou zdolání kanálu La Manche a před sebou novou výzvu – pokoření Cookova průlivu na Novém Zélandu. Jak tedy jeho dobrodružství dopadlo?

Paní Štěstěna mu nejprve ukázala svoji nepřívětivou tvář a neumožnila start v prvním časovém okně, které se po příletu na Nový Zéland nabízelo. „Nesešly se nám na konci února podmínky, přírodní ani technické, a museli jsme s přeplavbou čekat na okno druhé. Bylo to dlouhých 14 dní, během kterých jsem se připravoval jak ve vodě, tak objevoval krásy Nového Zélandu,“ vzpomíná obyvatel Novodvorské. Den D byl nakonec určen na 11. března.

V ranních hodinách se Jakub v zátoce Ohau připravuje na svůj pokus. „Po namazání třecích ploch vazelínou s lanolinem startuji od jednoho kamene. Mávám na rozhodčí a vrhám se do vln. Po chvilce narážím na první medúzy, které si záběr, co záběr přesouvám přes celé tělo až na kotníky, je to jako válet se v kopřivách,“ vypráví plavec a pokračuje: „Po hodině a půl se velká doprovodná loď agresivně vydá kamsi doleva a mně hlavou proběhne – žralok! Někde tam sice je, ale dávají na mne pozor a snad mě vyndají, kdyby to bylo nutné. Plavu dál a po další zhruba hodině konečně unikám medúzám. Pode mnou se otevírá ‚čisté‘ moře. Krásný pohled, ale netrvá dlouho. Proplouvám obrovskými shluky salp, je to jako bych se koupal v želé. A tak to jde dál až do konce – medúzy, salpy a neutuchající vlny, jejichž vinou na mne najíždí doprovodný člun kdykoliv si lehnu na záda, abych se občerstvil. Hodiny utíkají a břeh se moc nepřibližuje. Proud je totiž tak silný, že ke konci přeplavby skoro stojíme na místě.“

Když maminka křičí žralok!

Někdy během poslední hodiny plavání přichází pro Jakuba největší šok. Vidí totiž svou maminku, jak stojí ve člunu, gestikuluje rukama a anglicky křičí jméno obávaného mořského predátora: „Shark! Shark!“ V tu chvíli se mu téměř zastavilo srdce. „Ale všimnu si, že maminka nekouká do vody, ale na oblohu. Při jednom z nádechů se proto otočím a uvidím albatrosa. Uvědomím si, že nekřičela ‚Shark‘, ale ‚kšá‘ a já to přes špunty v uších slyšel trošku jinak,“ říká s úsměvem. Po tomto „incidentu“ mu už nic nebrání, aby se po sedmi hodinách, devíti minutách a 55 vteřinách plavby dotkl pevniny a zamával na rozhodčí. „Všichni jsou nadšení a ptají se, jak se mi plavalo? Povídám, že dobře, jen voda byla celkem studená. Teprve teď se dozvídám, že měla po téměř celou dobu pod 14° C místo vysněných 17° C…“ (md)