Strana 4
Tučňák | červen 2024
4
TÉMA Prahy 4
Příběh Růženy Liškové,
přeživší lidické ženy
Mgr.�Kristina Tělupilová,
lektorka Památníku Lidice
Ve�starých Lidicích bydlelo
ve�sto staveních na�pět set
obyvatel. Byl tu kostel sv.
Martina, který se nacházel
na�mírné vyvýšenině a�domi-
noval celé obci. Vedle kostela
stávala škola, do�které chodí-
valo sto dětí nejen z�Lidic, ale
i�z�okolních vesnic. Byly zde
tři hospody, tři krámy se smí-
šeným zbožím, dva řezníci,
tra ka, kovář, holič i�obuv-
ník… A�bylo zde čtrnáct stat-
ků. Jedním z�nich byl i�statek
Podhorův, ke�kterému patřil
rybník a�mlýn. A�právě s�Pod-
horovým mlýnem je spjat
i�náš rodinný příběh.
V�Podhorově mlýně sloužil
a�následně si i�pronajímal
deputátní domek „pan otec
Liška“ – mlynář, který se sem
nastěhoval se svou ženou Rů-
ženou a�zanedlouho se jim na-
Lidice: zavraždě
ní muži, ženy v
Příběh Lidic u�nás
zná každý… Ale
známe ho opravdu
dobře? Ano, víme, co
se stalo, jaký dů-
vod si pro vyhlazení
Lidic našli nacisté.
Víme, že po�únoru
1948 posloužily Lidi-
ce komunistickému
režimu k�jeho vlastní
propagandě. Někdo
z�nás Lidice navští-
vil, prohlédl si nové
Lidice i�pietní území
s�Pomníkem dětským
obětem války. A�ně-
kteří obyvatelé Pra-
hy�4 si vzpomenou,
že v�ulici Za�Zelenou
liškou máme pietní
místo – Záhon 40 růží
pro Lidice. Ale umí-
me procítit tragédii
obyvatel Lidic, lidic-
kých žen, manželek
a�matek? O�tom je
dnešní příběh.
rodil syn Miroslav. Spokojeně
žili na�okraji vesnice u�rybníka,
který byl lemován starými
vrbami, a�to až do�osudného
10. června 1942, kdy se celé
vesnici i�jejím obyvatelům ze
dne na�den změnil celý život.
V�noci z�9. na�10. června 1942
byly Lidice obklíčeny, kdo
chtěl vstoupit dovnitř, mohl,
ven už se však nedostal nikdo.
Obyvatelé byli postupně pro-
bouzeni a�vyháněni ze svých
domovů, následně byli muži
starší patnácti let odváděni
do�Horákova statku a�ženy
a�děti shromažďovány v�lidické
škole. Když byl seznam oby-
vatel kompletní, ženy s�dětmi
byly nad ránem odvezeny
do�kladenské reálky, kde strávi-
ly poslední tři dny společného
života. Byla zde i�naše Růženka
s�malým Mirounkem, kteří
na�slámě ve�velké tělocvičně
čekali, co bude dál.
Živila je naděje
Po�třech dnech byly z�necelé
stovky dětí vybrány jen tři
na�převýchovu v�němec-
kých rodinách a�kromě
dětí do�jednoho roku byly
ostatní děti svým maminkám
odebrány. O�tomto okamžiku
Růženka nikdy nemluvila.
Nosila si ho v�sobě uzamčený
a�byla to zároveň její posled-
ní vzpomínka na�jejího ani
ne šestiletého syna, kterého
pak již nikdy nespatřila.
Z�kladenské reálky byla
i�s�ostatními lidickými ženami
vlakem převezena do�koncen-
tračního tábora Ravensbrück.
Aby ženy pustily své děti, bylo
jim přislíbeno, že se znovu se-
tkají. Když se pak lidické ženy
v�Ravensbrücku ptaly „Kde
jsou naše děti?“, dostalo se
jim jen výsměchu. Následující
roky v�lágru přežila většina
lidických žen se silnou vůlí
a�nadějí, že se jednou, až vše
zlé skončí, setkají se svými
dětmi, svými muži a�vrátí se
společně domů. Celou tu dobu
žily v�nevědomí o�tom, co se
v�Lidicích stalo. O�to bolest-
nější byl pak jejich návrat
na�konci války, kdy se po�po-
chodu smrti konečně dostaly
za�hranice Československa
a�zjistily krutou pravdu.
Všichni muži byli zastřeleni.
Rodina Liškova u�Podhorova mlýna v�Lidicích.
Růžena Lišková až do�konce
života věřila, že se setká se
svým synem…
Tucnak_06_2024.indd 4Tucnak_06_2024.indd 4 27.05.2024 13:52:2327.05.2024 13:52:23