Strana 13
Tučňák | leden 2026
12
Lidé zbPrahy 4
Sbmobilní hrou pobDobešce
Šindelářův plán je zábavná mobilní hra o�Dobešce, kterou naleznete
v�přehledu aplikací s�názvem Skryté příběhy. Stavitele Václava Šin-
deláře, jeho syna Vašíka a�další postavy Dobešky 30. let minulého
století namluvili slavní herci. Hra začíná v�Podolské ulici v�domě
U�Josífů z�kapitoly Tři zelinářské rody. Pokud budete číst novou
knihu pozorně, určitě dům lehce najdete a�bravurně odpovíte
na�všechny otázky. Hra je vhodná pro zábavné výlety s�dětmi.
Úspěšná kniha o Dobešce má druhý díl
Co spadlo dobjámy pobmamutovi?
Knižní novinka Nejen Šindelářova Dobeška navazuje na�úspěšný titul Šindelářova Dobeška a�vypráví
o�této malebné části Prahy z�pera Karolíny Neuvirtové, pravnučky branického stavitele Václava Šindeláře.
Martin Dudek
Proč jste se rozhodla navá-
zat na�první knihu?
Knížku tvoří z�velké části
vzpomínky obyvatel Do-
bešky. Když vyšel první díl,
začali se mi sami od�sebe
ozývat další lidé. Něco upřes-
ňovali, doplňovali, ale hlavně
přicházeli s�novými příběhy.
Přišlo by mi líto, kdyby jejich
vzpomínky zapadly. Kvůli
nim i�kvůli čtenářům.
Co všechno najdou čtenáři
ve�druhém díle publikace
o�Dobešce?
Najdou v�ní všechno, co si pře-
četli v�díle prvním, a�spoustu
nových zajímavých příběhů
navrch. Zatímco první vydání
se spíš věnovalo architektu
Václavu Šindelářovi a�jeho
rozsáhlému dílu, které po�sobě
na�Dobešce zanechal, pokračo-
vání více vypráví příběhy lidí,
kteří v�této čtvrti žili. Jedná se
o�příběhy známých osobností
i�běžných obyvatel Dobešky.
Čtenář zjistí, že dějiny čtvrti
psali i�jiní známí architekti.
A�vůbec ne ledasjací.
Kteří?
Tak třeba Karel Prager, který
na�Dobešce bydlel, je tvůr-
cem Nové scény Národního
divadla. To jsou ty skleněné
kostky na�plášti budovy
sloužící k�tomu, aby se hluk
z�ulice nedostával do�kon-
certního sálu. V�knížce se do-
čtete o�tom, že první formy
těchto proslavených skleně-
ných tvarovek vznikaly právě
na�dvorku na�Dobešce. Pak
vyprávím o�Ludvíku Hilger-
tovi a�jeho zdejší vile, která
se stala národní památkou.
A�samo sebou nemůže chy-
bět podrobný příběh o�tom,
jak došlo na�výstavbu vily
podle návrhu Jana Kaplické-
ho, což je v�Česku jeho jediný
realizovaný projekt.
Když jsme u�těch známých
lidí, s�Dobeškou je spjatý
také Andrej Šumbera, který
restauroval relikviář svaté-
ho Maura…
Andrej Šumbera na�Dobešce
žije. A�v�knížce prozrazuje
nejen to, jak relikviář vezl
ve�staré dodávce za�policej-
ního doprovodu, ale také
o�současných podmínkách pro
restaurování. Také se dozvíte,
co podle něj znamená „kilome-
tr oken a�tři kilometry záclon“.
Prozradíte jednu perličku
z�obsahu nové knihy?
Tak třeba tu o�mamutovi. Byl
rok 1977 a�místní obyvatel
Václav Dobeš kopal základy
pro svou garáž. Ve�výkopu
našel něco, co mu připomína-
lo pozůstatky velkého zvířete.
Díky sousedovi, respektované
kapacitě
přes zvířata, se jeho
nález dostal až k�odborníkům
v�Národním muzeu, psalo se
o�něm ve�Svobodném slově.
Jak to dopadlo, je popsáno
v�knížce. Můžu prozradit, že
do�díry po�mamutovi zane-
dlouho spadl náklaďák…
Vašeho prapředka, stavi-
tele Šindeláře, jste obsáhle
představila v�první publika-
ci. Povedlo se vám najít další
zajímavé informace z�jeho
života?
Díky prvnímu dílu knihy se
o�jeho osudu a�osudu jeho
bratra Antonína dozvěděli
historici z�Ústavu pro stu-
dium totalitních režimů. Ti tak
mohli připomenout Antoní-
nův osud po�tzv. bolševickém
vítězném únoru po�roce 1948
a�vyjádřit mu po�dlouhých
desetiletích úctu v�rámci
projektu „Poslední adresa“.
Ten mapuje osudy lidí, kteří
byli bolševickou mocí násilně
odvedeni ze svých domovů,
do�kterých se již nikdy nevráti-
li, protože nepřežili mučení
v�komunistických lágrech.
Antonín byl odsouzen v�rámci
procesů s�Miladou Horákovou
v�sekci Hospodářská správa.
Bratři Šindelářovi byli hrdými
československými občany
hájícími čest středního pod-
nikatelského sektoru, a�to se
opravdu po�únoru 1948 neho-
dilo. Článek dokumentující An-
tonínův soudní proces a�jeho
následný pobyt ve�vězení mi
pokaždé vžene slzy do�očí.
Zároveň mě však nepřestává
fascinovat, jakými odborníky
bratři Šindelářové byli. Ani
bolševik je nedokázal nahradit,
když řídili národní podnik
Československé stavební
závody, který vzniknul z�jejich
znárodněného majetku.
Kde si lze knihu zakoupit
nebo objednat?
Knihu lze zakoupit v�diva-
delní pokladně a�kavárně
Dobešky, která je otevřena
denně od�14.00 h. Sbírkovou
publikaci opatřenou ex-libris
je možné zakoupit v�knihku-
pectví Ostrov v�Mikulandské
ulici, případně je možné
objednávat i�na�e-mailu: sin-
delar.dobeska@gmail.com.
Mohou vám pamětníci při-
spívat informacemi a�snímky
ke�třetímu dílu o�Dobešce,
nebo jste se už informačně
naprosto vyčerpala?
Původně jsem myslela, že už
třetí pokračování nebude. Ale
během listopadového křtu
této knihy na�prknech divadla
Dobeška mě v�sále oslovila
sousedka jedné velké pamětni-
ce a�za�pár dní mi ukázala plá-
ny dalšího Šindelářova domu,
o�kterém jsem nevěděla. Zdá
se tedy, že máme na�Dobešce
ještě další skryté příběhy,
které čekají na�objevení a�zdo-
kumentování. Pamětníci mě
mohou případně kontaktovat
na�zmíněném e-mailu.
Autorka knih o�Dobešce Karolína Neuvirtová nevylučuje třetí
pokračování.
Jedna ze zachovaných vil
podle návrhu architekta
Václava Šindeláře.
Tucnak_leden.indd 12Tucnak_leden.indd 12 19.12.2025 15:48:2119.12.2025 15:48:21
13
www.praha4.cz
Lidé zbPrahy 4
Historik Rudolf Píša spustil web www.e-nusle.cz o domech a lidech
z Nuslí. Máte-li jakékoliv fotogra e Nuslí, Pankráce a okolí, plány
domů či zprávy pamětníků, ozvěte se na mobil 603 545 901
či e-mail: muzeum@das-mcp.cz. Za spolupráci předem děkuje.
Bejvávalo v Nuslích
Dobrý den,
již několik let poukazuji
na�nelegální parkování
vozidel v�zeleni, konkrétně
na�ploše, která je sou-
částí pozemku parcely
číslo 1464/1 v�ulici Krčská
nedaleko křižovatky s�ulicí
Antala Staška. Dříve zde
byl travní porost, který byl
nahrazen štěrkem, a�pravi-
delně zde stojí minimálně
čtyři vozy. Jak jsem se
dopátral, plocha je svěřena
do�správy TSK hl. m. Prahy
a�je zařazena do�pasportu
komunikační zeleně jako
travnatá plocha. K�vyštěr-
kování části plochy nezná-
mým subjektem došlo bez
vědomí a�souhlasu správce
pozemku. Může s�tím Pra-
ha�4 konečně něco udělat?
(red. upr.)
Jan P., Krč
Vážený pane,
na�váš dotaz mohu konsta-
tovat, že jediným opráv-
něným konat v�této věci
je skutečně TSK Praha
jako správce a�udržovatel
pozemku. Celý problém spo-
čívá v�absenci obrubníku,
který by odděloval vizuál-
ně i�fyzicky komunikaci
od�zeleně. To může udě-
lat jen vlastník – pražský
magistrát – a�jeho správce
komunikace (TSK Praha).
Bohužel tak nečiní a�od-
kazují na�udělování pokut.
Náš silniční správní úřad
může stejně jako městský
strážník jen zaznamenat
přestupek daného řidiče
a�poslat ho do�správního
řízení pro udělení pokuty.
Toto však nezabrání dalším
řidičům na�místě parkovat,
dokud TSK Praha neuvede
zelený pás do�kýženého sta-
vebně - technického stavu.
Zjišťoval jsem i�další infor-
mace a�údajně je v�jednání
záměr na�přestavbu tohoto
kousku zeleného pásu
na�parkovací místa jako
kompenzace za�zřízení vy-
hrazených míst pro plánova-
nou nabíječku v�ulici Antala
Staška. Tak možná proto
zůstává v�tomto neutěše-
ném stavu…
Jaroslav Míth (ODS), radní MČ Praha 4
Zeptali jste se
Vyhlášený kožešník
skončil v�kriminále
Kožešiny provází lidstvo od�pravěku, a i navzdory pokroku ve výrobě látek
nelze kožešinu plně nahradit. Přes svůj rozvoj se nedají kvalitou srovnat
ani ty umělé, jen díky aktivistům se ke�zvířatům chováme alespoň o�to lépe.
H
istorie cechu praž-
ských kožešníků
sahá až do�14. sto-
letí, ale víme, že už
za�Přemyslovců byly kožeši-
ny významným obchodním
artiklem. V�roce 1907 bylo
v�Praze 115 kožešníků, v�roce
1924 již 212 a�v�roce 1936
dokonce 410 kožešníků a�192
obchodů. V�letech 1895-1928
bylo v�Nuslích 15 kožešníků.
Karel Mayer byl jedním
z�nich. V�roce 1927 si v�č. p.�347
na�náměstí Bratří Synků
otevřel své kožešnictví.
V�roce 1933, ve�věku 33 let,
zemřel na�TBC. Jeho ob-
chod o�rok později odkoupil
Antonín Švestka. Narodil se
12. prosince 1909 v�Chlustině
u�Žebráku v�rodině rolníka.
V�roce 1925 přišel do�Prahy
a�vyučil se u�kožešníka Jo-
sefa Kudláčka na�Strossma-
yerov
ě náměstí č. p.�965, kde
pracoval až do�roku 1931,
vyjma let 1929-1931, kdy byl
na�vojně. Od�roku 1932 byl
v�Plzni. To se už oženil s�An-
nou Křikavovou z�Točníku,
které se o�rok později narodil
syn Antonín, i�ten se vyučil
kožešníkem. V�roce 1942 se
jim ještě narodil syn Pavel.
Chamtivá herečka
Švestkovo kožešnictví v�Nus-
lích nebyl jen obchod. Nabízel
svým zákazníkům i�úschovu
kožešin, jejich opravy, ale
především prováděl vlastní
zakázkovou výrobu. V�roce
1940 se stal Švestka dokonce
soudním znalcem v�oboru.
Mezi zákazníky byla řada vý-
znamných osobností, obchod
navštěvovala Alice Masa-
ryková a�další dámy z�vyšší
společnosti. Často chodila
i�Werichova manželka Zdena
nebo hvězda Osvobozeného
divadla, herečka a�zpěvačka
Ljuba Hermanová. Ta bydlela
v�letech 1935-1936 nedaleko,
v�dnešní Bartoškově ulici
č. p.�1361, kde žila s�prvním
manželem, boxerem Eduar-
dem Hrabákem. Do�kožešnic-
tví chodila často a�majitele
oslovovala familiérně Švestič-
ko. Jednou přivedla kolegyni
Růženu Novákovou. Její ctitel
jí chtěl koupit kožich, ale ona
chtěla ještě něco navíc. Proto
obě herečky umluvily Švestku,
aby cenu navýšil o�2�000 Kč,
pro Novákovou. Když ctitel
slyšel celkovou cenu, řekl,
že není pitomý, a�naštvaně
odešel. Ljuba pak své kolegyni
řekla: „Vidíš, holka, mohla jsi
mít kožich, teď nemáš nic.“
Za�okupace se celý kožeš-
nický stav musel potýkat
s�příděly surovin pro běžnou
činnost. Kompenzací stavu
byla zakázka šití vest pro
wehrmacht. Vojsku z�králičích
kožek, pro důstojníky se šily
vložky do�kabátů z�křečků.
Za�poctivou práci
do�dolu
V�roce 1946 si nechal Švestka
nově upravit výlohy a�celý
vstupní portál obchodu.
Zdálo se, že se obchod opět
svobodně rozjede, ale přišel
únor 1948. Zákon č. 247/1948
Sb. dal Národnímu výboru
právo poslat nepřátele režimu
na�převýchovu do�tábora nu-
cených prací. Místní komise
poslala kožešníka Švestku
na�dva roky do�uranového
dolu v�táboře Vršek u�Já-
chymova. Do� rmy mu byla
dosazena národní správa,
která rozhodla o�„dobro-
volném“ začlenění krámu
do�podniku Textilia, n. p.�Ten
časem přešel pod Lidové
výrobní družstvo kožešníků
a�rukavičkářů, kde po�návratu
z�vězení mohl pracovat jako
řadový zaměstnanec. Kožeši-
ny se v�obchodě prodávaly až
do�roku 1992, než obchodní
prostory adaptovala Michel-
ská pekárna. Starý pan Švest-
ka zemřel v�roce 2003, starší
syn Antonín v�září oslavil
92. narozeniny.
Rudolf Píša
Nově upravený portál kožešnictví z�roku 1946. Foto: archiv A. Švestky
Tucnak_leden.indd 13Tucnak_leden.indd 13 19.12.2025 15:48:2219.12.2025 15:48:22