Tak se žilo v kolonii Tempo

Kolonie Tempo, nazvaná podle stejnojmenného stavebního družstva, se kdysi rozkládala ve východní části Lhotky a tvořily ji unifikované rodinné domky vystavěné ve 30. letech 20. století v místě dnešních Alšových sadů a Villy Voyta. Jedním z posledních pamětníků jejího rozkvětu i pozvolného úpadku je Petr Rada.

„Do Lhotky jsem se přestěhoval společně s rodiči na přelomu let 1931 a 1932, kdy stavební družstvo postavilo první domy kolonie,“ začíná vzpomínání a pokračuje: „Moje maminka tehdy objevila inzerát nabízející možnost zde bydlet. Dům ještě nebyl dodělaný, naši proto jednu místnost pronajali Nuselské akciové mlékárně a v přízemí tak vznikl krám, ve kterém máma prodávala mléko, jogurty, máslo a sýry.“ Obchod, svým obsahem v kolonii ojedinělý, byl samozřejmě všemi obyvateli Tempa vyhledávaný a malý Petr musel být mámě k ruce. „Když nebylo zákazníky poptávané zboží, nechali v krámě lísteček a já jim pak nákup donesl až domů. Se všemi jsem se brzy znal a dostával jsem za donášku něco od cesty. Peníze jsem ale domů většinou nedonesl. V kolonii měl cukrárnu pan Vaněček, který si na zahradě pěstoval jahody, maliny i broskve a dělal bezvadnou zmrzlinu a dorty. Zmrzlina tehdy stála 50 haléřů, a když jsem dostal dvě koruny, projedl jsem je u něj.“

Kolonie Tempo byla podle vzpomínek Petra Rady v podstatě soběstačné malé městečko. U každého domku byla zahrada o minimální velikosti 400 m2 a kromě vlašských ořechů se tu dalo sehnat kde co. Svoje obchody otevřeli řezníci i cukráři, bylo možné si objednat malíře, lakýrníka a instalatéra, prosperovaly asi tři koloniály a drogerie, k dostání byly líh, dřevo i uhlí. „Pamatuji si právě na obchodníka s dřevem a uhlím pana Vorlíčka, ten měl velice fešnou paní. Bydleli v přízemí, a když se jeho manželka převlékala, tak jsme se na ni jako pubertální kluci chodili tajně koukat,“ pobaveně vzpomíná.

Rodiče Petra Rady před svým obchůdkem v kolonii Tempo. Foto: archiv PR

Dobu vyučování řídila kamna

Přišla však druhá světová válka, která se sice Lhotky dotkla jen okrajově, ale její důsledky stejně místní obyvatelé pocítili. Při leteckých poplaších museli školáci utíkat domů a ukrýt se ve sklepích, a to i se spolužáky, kteří to měli domů daleko. „V roce 1943 byly uhelné prázdniny, v zimě jsme byli dva měsíce doma a do školy chodili jednou týdně. Když prázdniny skončily, museli jsme školnici přinést z domova staré noviny, kousky uhlí a dřevo, aby mohla ráno ve třídě zatopit. A vyučování trvalo tak dlouho, dokud byla teplá kamna, pak nás učitelka pustila domů.“ I během okupace se prodávalo v mlékárenském krámku a Petr nákupy roznášel, nebo chodil po kolonii a informoval místní, že nějaké zajímavé zboží dorazilo. Navíc mu přibyl jeden důležitý úkol. „Potraviny se vydávaly na přídělové lístky, které se musely nastříhat a nalepit na velké archy. V Braníku sídlil magistrátní úřad a já, žák třetí třídy, jsem jim je přes Hladomoří odnášel. Oni si archy orazítkovali, dali mi potvrzení, a to jsem musel v pořádku dopravit domů. Matka si potvrzení pečlivě ukládala, protože chodily kontroly a musela na vyžádání předložit, kolik odevzdala lístků.“

Návrat do jiného světa

O školních i válečných letech by Petr Rada mohl vyprávět snad hodiny, tak ještě jednu krátkou, leč pro jeho život důležitou vzpomínku. „Do školy jsem to měl asi čtyři minuty pěšky, učili jsme se v dřevěných pavilonech v místě, kde dnes stojí Lidl. Učila nás Anička Rejfnerová, stará panna, měla nás moc ráda. S našimi chudšími spolužáky se dělila o svačinu. Ve škole jsem také přičuchl k lesnictví, a to už mě neopustilo. Učitelka měla synovce, který chodil do písecké lesnické školy a byl každou chvíli švorc. A když přijel za tetou, dala mu peníze a mne vystrčila ze třídy, protože věděla o mém zájmu o přírodu. On mi pak v kabinetu ukazoval vycpaná zvířata a kytky v herbářích, takže už v šesti letech jsem byl rozhodnutý, že budu lesníkem. A skutečně jsem se jím stal.“ V roce 1951 proto opouští rodiče a vydává se studovat vysněnou lesnickou školu. Zpátky se vrací až v roce 1969, a to už je z kolonie Tempo jiný svět. „Hodně lidí si nechalo domky přestavět, a tam, kde stály jen dřevěné chatičky, byly už vilky. Přibylo vyšších domů, vyasfaltovali silnice, které jsem si pamatoval ještě štěrkové, objevilo se sídliště. Duch původní kolonie se vytratil,“ končí svoje vyprávění Petr Rada, který bydlí v Kunraticích. Rodinný dům ve Lhotce nechal dceři, která ho prodala novému majiteli.

Kdo ještě žil v kolonii?

Profesionální boxer Burian – sportem zbohatnul a postavil si zde obrovskou vilu

MUDr. Mečíř – praxi se příliš nevěnoval, raději jezdil automobilové závody a výdaje mu platila jeho bohatá manželka

Zahrádkář Švejda – jeho velkým koníčkem byla filatelie

Manželé Sláškovi – postavili si patrovou hranatou vilu, jinou, než byly ostatní „kostky“. V přízemní dílně vyráběli materiál „slaškofán“, což byl předchůdce celofánu.

Pan Urban – obchodník se sportovními potřebami a zbraněmi

Úřadování v cinkotu půllitrů

Snad jedinou existující vzpomínkou na původní kolonii je dnešní Villa Voyta. „Kdysi to byla restaurace, které se lidově přezdívalo U Mazánka, protože ji vedl menší pan Mazánek. Byl to hostinec Daliborka, kterému se tak říkalo proto, že směrem k severozápadu byl na patrové vile zastřešený výklenek. U vily byl velký vydlážděný dvůr s malým altánkem a kolem dřevěná ohrada. V prostoru se tančilo nebo se pořádaly výstavy, protože v Tempu žili zahrádkáři a chovatelé drobného zvířectva. V altánu měli přechodnou kancelář a v ní se rozepisovaly podle výměry zahrad příděly umělých hnojiv nebo se sjednávalo roubování stromů,“ zavzpomínal Petr Rada.

Martin Dudek