Strana 16
16
Tučňák | červenec/srpen 2026
Lidé zPrahy 4
Tak se žilo vkolonii Tempo
Kolonie Tempo, nazvaná podle stejnojmenného stavebního družstva, se kdysi rozkládala ve východní části
Lhotky a tvořily ji unikované rodinné domky vystavěné ve 30. letech 20. století v místě dnešních Alšových
sadů a Villy Voyta. Jedním z posledních pamětníků jejího rozkvětu i pozvolného úpadku je Petr Rada.
Martin Dudek
D
o Lhotky jsem se přestěhoval
společně s rodiči na přelomu
let 1931 a 1932, kdy stavební
družstvo postavilo první domy
kolonie,“ začíná vzpomínání a pokračuje:
„Moje maminka tehdy objevila inzerát
nabízející možnost zde bydlet. Dům ještě
nebyl dodělaný, naši proto jednu míst-
nost pronajali Nuselské akciové mlékárně
a v přízemí tak vznikl krám, ve kterém
máma prodávala mléko, jogurty, máslo
a sýry.“ Obchod, svým obsahem v kolonii
ojedinělý, byl samozřejmě všemi obyvateli
Tempa vyhledávaný a malý Petr musel
být mámě k ruce. „Když nebylo zákazníky
poptávané zboží, nechali v krámě lísteček
a já jim pak nákup donesl až domů. Se
všemi jsem se brzy znal a dostával jsem
za donášku něco od cesty. Peníze jsem ale
domů většinou nedonesl. V kolonii měl
cukrárnu pan Vaněček, který si na zahra-
dě pěstoval jahody, maliny i broskve a dě-
lal bezvadnou zmrzlinu a dorty. Zmrzlina
tehdy stála 50 haléřů, a když jsem dostal
dvě koruny, projedl jsem je u něj.“
Kolonie Tempo byla podle vzpomínek
Petra Rady v podstatě soběstačné malé
městečko. U každého domku byla zahrada
o minimální velikosti 400 m
2
a kromě
vlašských ořechů se tu dalo sehnat kde co.
Svoje obchody otevřeli řezníci i cukráři,
bylo možné si objednat malíře, lakýrníka
a instalatéra, prosperovaly asi tři koloniály
a drogerie, k dostání byly líh, dřevo i uhlí.
„Pamatuji si právě na obchodníka s dře-
vem a uhlím pana Vorlíčka, ten měl velice
fešnou paní. Bydleli v přízemí, a když se
jeho manželka převlékala, tak jsme se
na ni jako pubertální kluci chodili tajně
koukat,“ pobaveně vzpomíná.
Dobu vyučování řídila kamna
Přišla však druhá světová válka, která se
sice Lhotky dotkla jen okrajově, ale její
důsledky stejně místní obyvatelé pocítili.
Při leteckých poplaších museli školáci
utíkat domů a ukrýt se ve sklepích, a to
i se spolužáky, kteří to měli domů daleko.
„V roce 1943 byly uhelné prázdniny,
v zimě jsme byli dva měsíce doma a do
školy chodili jednou týdně. Když prázdni-
ny skončily, museli jsme školnici přinést
z domova staré noviny, kousky uhlí
a dřevo, aby mohla ráno ve třídě zatopit.
A vyučování trvalo tak dlouho, dokud
byla teplá kamna, pak nás učitelka pusti-
la domů.“ I během okupace se prodávalo
v mlékárenském krámku a Petr nákupy
roznášel, nebo chodil po kolonii a infor-
moval místní, že nějaké zajímavé zboží
dorazilo. Navíc mu přibyl jeden důležitý
úkol. „Potraviny se vydávaly na přídělové
lístky, které se musely nastříhat a nalepit
na velké archy. V Braníku sídlil magist-
rátní úřad a já, žák třetí třídy, jsem jim
je přes Hladomoří odnášel. Oni si archy
orazítkovali, dali mi potvrzení, a to jsem
musel v pořádku dopravit domů. Matka
si potvrzení pečlivě ukládala, protože
chodily kontroly a musela na vyžádání
předložit, kolik odevzdala lístků.“
Návrat do jiného světa
O školních i válečných letech by Petr Rada
mohl vyprávět snad hodiny, tak ještě
jednu krátkou, leč pro jeho život důležitou
vzpomínku. „Do školy jsem to měl asi čtyři
minuty pěšky, učili jsme se v dřevěných pa-
vilonech v místě, kde dnes stojí Lidl. Učila
nás Anička Rejfnerová, stará panna, měla
nás moc ráda. Snašimi chudšími spolužá-
ky se dělila o svačinu. Ve škole jsem také
přičuchl k lesnictví, a to už mě neopustilo.
Učitelka měla synovce, který chodil do
písecké lesnické školy a byl každou chvíli
švorc. A když přijel za tetou, dala mu pení-
ze a mne vystrčila ze třídy, protože věděla
o mém zájmu o přírodu. On mi pak v ka-
binetu ukazoval vycpaná zvířata a kytky
v herbářích, takže už v šesti letech jsem byl
rozhodnutý, že budu lesníkem. A skutečně
jsem se jím stal.“ V roce 1951 proto opouští
rodiče a vydává se studovat vysněnou
lesnickou školu. Zpátky se vrací až v roce
1969, a to už je zkolonie Tempo jiný svět.
„Hodně lidí si nechalo domky přestavět,
a tam, kde stály jen dřevěné chatičky, byly
už vilky. Přibylo vyšších domů, vyasfalto-
vali silnice, které jsem si pamatoval ještě
štěrkové, objevilo se sídliště. Duch původní
kolonie se vytratil,“ končí svoje vyprávění
Petr Rada, který bydlí v Kunraticích. Rodin-
ný dům ve Lhotce nechal dceři, která ho
prodala novému majiteli.
Petr Rada.
Rodiče Petra Rady před svým obchůd-
kem vkolonii Tempo.
Foto: archiv PR
Úřadování vcinkotu půllitrů
Snad jedinou existující vzpomínkou na
původní kolonii je dnešní Villa Voyta. „Kdysi
to byla restaurace, které se lidově přezdívalo
U Mazánka, protože ji vedl menší pan Ma-
zánek. Byl to hostinec Daliborka, kterému se
tak říkalo proto, že směrem k severozápadu
byl na patrové vile zastřešený výklenek. U vily
byl velký vydlážděný dvůr s malým altánkem
a kolem dřevěná ohrada. V prostoru se
tančilo nebo se pořádaly výstavy, protože
v Tempu žili zahrádkáři a chovatelé drobného
zvířectva. V altánu měli přechodnou kancelář
a v ní se rozepisovaly podle výměry zahrad
příděly umělých hnojiv nebo se sjednávalo
roubování stromů,“ zavzpomínal Petr Rada.
Kdo ještě žil v kolonii?
Profesionální boxer Burian – sportem
zbohatnul a postavil si zde obrovskou vilu
MUDr. Mečíř – praxi se příliš nevěnoval,
raději jezdil automobilové závody a výdaje
mu platila jeho bohatá manželka
Zahrádkář Švejda – jeho velkým koníč-
kem byla latelie
Manželé Sláškovi – postavili si patro-
vou hranatou vilu, jinou, než byly ostatní
„kostky“. V přízemní dílně vyráběli materiál
„slaškofán“, což byl předchůdce celofánu.
Pan Urban – obchodník se sportovními
potřebami a zbraněmi
Pamětník Petr Rada vzpomíná
„