Podolský koloniál zničila závist a komunistická moc

V 50. letech minulého století v Podolí prosperoval koloniál, který živil jednu rodinu a těšil se důvěře místních. Stačilo však odmítnout „doporučení“ Národního výboru a během několika měsíců se z obchodu stal sklad uhlí, z majitele politický vězeň a z rodiny oběť temného období našich dějin.

Majitelé podolského koloniálu Žofie a Jaroslav Bednaříkovi. Foto: archiv HB

Neveselý příběh začal na adrese Levá ulice 29/3. „Právě zde měli moji rodiče, Žofie a Jaroslav Bednaříkovi, koloniál se smíšeným zbožím. Obchod vzkvétal, měl dokonce roznáškovou službu a byl oblíbený zejména díky mé mamince, která si získala důvěru a sympatie zákazníků. Úspěch však v poválečných letech nebyl výhodou, spíš naopak,“ vzpomíná dcera majitelů Hana Bílková. Na začátku padesátých let totiž začali do obchodu docházet pánové z místního Národního výboru s „doporučením“, aby Jaroslav firmu předal pod národní správu společnosti Bratrství. „Otec odmítl. Nejen odmítl, ale přidal i peprnou poznámku, a ta se mu stala osudnou.“

Ráno 10. května 1950 byl v pyžamu odveden orgány Veřejné bezpečnosti do pověstné Bartolomějské ulice č. 4. Důvod zatčení shrnoval dobový dokument lakonicky a výmluvně: „Provedeným šetřením bylo zjištěno, že se neustále odmítáte zapojit do budovatelského úsilí a ženete se jen za svým soukromým ziskem a tím ohrožujete výstavbu lidově demokratického zřízení.“ O osudu Jaroslava bylo rozhodnuto, a když manželka Žofie dopoledne přinesla do Bartolomějské manželovy šaty a chtěla vědět, kde je, dostalo se jí jediné odpovědi: moc si nevyskakujte, nebo tu zůstanete také!

Dokument z roku 1969 o rehabilitaci obsahuje i chybu v křestním jméně Jaroslavovy manželky. Foto: archiv HB

Kuchyň zaplavil uhelný mour

Jaroslav Bednařík byl rozhodnutím speciální komise poslán na půl roku do Tábora nucených prací ve Svatém Janu pod Skalou. Na obchod byla uvalena národní správa a rodina ze dne na den zůstala bez prostředků. Firma Bratrství sice o provozování obchodu zájem neměla, zato o zásoby potravin ano. Obchod byl chodbou propojen s bytem – jedním pokojem, kuchyní a příslušenstvím. Aby byla potrestána celá rodina, koloniál se změnil ve sklad uhlí. Černý mour pokryl nábytek tak silně, že se po něm v kuchyni dalo psát.

„Zdravotní stav mého otce se v táboře nucených prací výrazně zhoršil. Pobyt mu byl přerušen s tím, že se po hospitalizaci do tábora vrátí. Nakonec byl 6. října 1950 ze zdravotních důvodů propuštěn. Následky však byly nevratné. Nemožnost najít zaměstnání, nervové vyčerpání, pocit křivdy a postupující nemoc ho zlomily. Dne 11. dubna 1964 otec zemřel na mozkovou mrtvici. Teprve v roce 1969 jsem na základě zákona o rehabilitaci podala žádost o zrušení rozsudku. Otec byl v plné míře rehabilitován,“ uzavírá smutné ohlédnutí Hana Bílková. (md)